Historie svatebních zvyků a tradic

Napadlo vás někdy, jak asi vypadala první svatba? A odkud pochází rčení „něco starého, něco nového, něco půjčeného a něco modrého“? Dalo by se říct, že každá část svatebního rituálu má hluboké kořeny v historii. Kulturní kořeny, předkové a náboženské přesvědčení utvářeli manželský svazek po mnohá tisíciletí.

První svatební rituály

Svatby našich předků se velice lišili od našich dnešních představ. Shlukovali se do svazků, které pro ně znamenaly ochranu a přežití spíše než plnohodnotný vztah. Bezpečí pro ně představoval kmen, ke kterému byli velice loajální. Někteří historikové věří, že první sňatky byly vlastně skupinové svatby – manželství s kmenem.

Až mnohem později se lidé scházeli do dvojic a zakládali jednotlivé rodiny. Ale ani tak nebylo manželství vždy šťastná událost. Kvůli soupeření mezi kmeny děti a ženy často upadly do zajetí nebo byly ukradeny. A protože mnoho kmenů zakazovalo manželství v rámci kmene, ženy, které byly uloupeny, si musely vzít neznámého člověka, který je zajal. Ženichovi při únosech nevěsty z její rodiny asistovala jeho družina nebo blízcí společníci. Prvními svědky byla tedy víceméně malá armáda, která odrážela útoky rozlobených příbuzných nevěsty, zatímco ten s ní ujížděl pryč.

Loučení se svobodou

Stejně jako ostatní svatební tradice, i tato prošla testem času. Úplně první „loučení se svobodou“ pochází z 5. století ze Sparty, kde vojáci slavili a připíjeli ženichovi v předvečer jeho svatby. Oslavy loučení se svobodou měly za účel uvolnit nervozitu a napětí ženicha před jeho velkým dnem.

Družičky

Tradice družiček pochází z dob, kdy se svatby začaly plánovat. Několik dnů před svatbou nejstarší družička neboli dvorní dáma navštěvovala nevěstu. Měla dohlédnout na upletení svatebního věnce a pomoci nevěstě s oblékáním. Ostatní družičky zajišťovaly zdobení svatební tabule.

Už v minulosti nosily družičky šaty podobné šatům nevěsty, zatímco společníci ženicha byli oblečení podobně jako ženich. Tato tradice měla zabránit zlým duchům, kteří by chtěli ublížit novomanželům. Stejné oblečení by je zmátlo, nevěděli by, kdo je ženich a kdo nevěsta.

Svatební kytice

Předtím než se začaly vázat svatební kytice z květin, používaly ženy aromatické kytice z česneku, bylinek a obilí na odehnání zlých duchů. Postupem doby byly nahrazeny květinami symbolizujícími plodnost a věčnou lásku.

Svatební šaty

Svatební šaty nebyly vždy tak zdobené jako jsou dnes. V 18. století nosily chudé nevěsty jednoduché šaty. Svému budoucímu manželovi nevěsta tak dávala najevo, že si do manželství nic nepřináší, a že ho ani nezatíží žádným dluhem. Bílé svatební šaty se nosí až od poloviny 19. století. Do té doby si nevěsta vždy oblékla své nejlepší šaty, které mohly být i v různých barvách. Bílé svatební šaty se nosí od roku 1840, kdy měla svatbu královna Viktorie.

Nevěstin závoj

Závoje původně nosily svobodné ženy jako symbol skromnosti. Při dávných svatbách muži smlouvali koupi nevěsty s jejím otcem. Při svatebním obřadu měla nevěsta závoj jako symbol pokory a poslušnosti. Nevěstu mohl ženich spatřit až po obřadu. Někdy v 16. století přišla do módy čelenka s jemným závojem. Krajkové závoje přišly do módy po svatbě královny Viktorie v roce 1840.

Prsteny

Tradice snubního prstenu patří k nejstarším ze všech svatebních tradic a rituálů. Skoro každá civilizace včetně Egypťanů používala prsten jako symbol manželské smlouvy. Pro Egypťany kroužek představoval věčnost a první prstýnky byly spletené z trávy, sena, kůže, kostí a slonoviny. Po vynalezení kovu se začaly vyrábět prstýnky kovové.

Také vůbec nezáleží na tom, na jakém prstu se člověk rozhodne prsten nosit, manželské pouto se považuje za uzavřené po vyřčení svatebního slibu. Nejčastěji se prsten nosí na prsteníčku levé ruky. Tento zvyk pochází od Egypťanů, kteří věřili, že žíla na levé ruce je přímo spojena se srdcem. Dnešní praktičtější vysvětlení říká, že levá ruka se používá méně a tudíž je menší pravděpodobnost, že se prsten poškodí, protože většina lidí jsou praváci.

Navzdory dlouhé tradici se snubní prsteny nosí i na jiných prstech. V alžbětínské Anglii se nosily velké bohatě zdobené prsteny na palcích. V 18. století je římští katolíci nosili na pravé ruce. Diamant na snubním prstenu se poprvé objevil ve středověké Itálii a díky své tvrdosti se stal znamením trvalé lásky.

Snubní prsten by se neměl kupovat v pátek. Přináší to smůlu.

Svatební dort

Svatební dorty tvoří část svatebního rituálu už od středověku. V Římě byly prvními svatebními dorty bochníky pšeničného chleba. Během obřadu se chléb rozlomil nad hlavou nevěsty jako požehnání dlouhého života a mnoha dětí. Hosté často drobečky snědli, aby měli štěstí.

Ve středověké Anglii přinesli svatební hosté malé dortíky nebo koláče na obřad jako dárek pro novomanžele. Koláče se pokládali jeden na druhý a co možná nejvýše, aby bylo znemožněno novomanželům se políbit nad všemi koláči. Pokud se dokázali políbit, bylo to znamení života v hojnosti. Odsud patrový dort jak ho známe dnes.

Uchovat jednu porci ze svatebního dortu patří rovněž ke starým tradicím. Aby svazek vydržel, novomanželé si zmrazí vrchní patro svého svatebního dortu a sní si ho společně při prvním výročí.

Dort pro ženicha

V minulosti byl dort pro ženicha nazýván svatebním dortem a to, čemu dnes říkáme svatební dort, byl vlastně dort nevěsty. Postupem času se terminologie obrátila, ale pověry týkající se ženichova dortu přetrvávají. Podle staré legendy, pokud svobodná žena spí s kusem ženichova dortu pod polštářem, bude se jí zdát o muži, za kterého se provdá.

První dorty pro ženicha byly určeny svatebním hostům, aby si je vzali domů jako památku na svatbu. Z tohoto důvodu se většinou pekly z tmavého biskupského chlebíčku, protože dlouho vydržel. Dnešním dortům pro ženichy se meze nekladou a čím kreativnější, tím lepší. Mnoho ženichů si přeje mít svůj dort, který by odrážel některý z jejich koníčků nebo činnosti, kterou dvojice ráda dělá společně.

Popravky

V roce 1880 bylo zvykem na americkém kontinentě pořádat popravky neboli hostinu den po svatbě. Popravky vždy pořádali rodiče nevěsty. Tento zvyk se v některých zemích dodržuje dodnes.

Něco starého, něco nového, ...

„Něco starého, něco nového, něco půjčeného, něco modrého a stříbrňák ve střevíčku“. Rčení přinášející štěstí pochází původně z viktoriánské Anglie.

Něco starého symbolizuje pouto k rodině nevěsty a minulosti. Nevěsty často nosí starý rodinný šperk.

Něco nového znamená štěstí a úspěch v novém životě nevěsty.

Něco půjčeného představuje lásku a podporu rodiny a přátel v případě potřeby. Něčím půjčeným může být i drobný suvenýr od šťastně vdané přítelkyně jako například krajkovaný kapesníček.

Něco modrého by měl být předmět, který symbolizuje věrnost a loajálnost. Nevěsty si často vybírají modrý podvazek nebo stuhu.

Stříbrná mince ve střevíčku je požehnáním hojnosti.